THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nevím jak jste nahlíželi na Brichtovy sólo plány v roce 1994, tedy v době kdy poprvé spatřila světlo světa prvotina "Růže pro Algernon", ale já v nich žádnou katastrofu nehledal. Pravda, po poslechu nijaké bujaré veselí nenásledovalo, ovšem spousta rockových (potažmo metalových) fanoušků si k ní cestu našla, o čemž svědčilo i časté přehrávání v hospodách na tehdy tolik populárních jukeboxech.
Desek časem přibývalo aniž bych je nějak zevrubněji sledoval. Přesto se, na různých akcích spojených převážně s konzumací alkoholu, téměř vždy našla osoba (převážně) ženského pohlaví, která nějakou tu Brichtovu nahrávku dotlačila. Jasně z nich vyplývalo, že přibývá coververzí, úměrně tomu ubývá vlastních nápadů a s postupnou ztrátou zpěvákova hlasového rozsahu i chytlavých melodií. Čistý direkt na peněženky v podobě best of alba nutno zřejmě přičíst na vrub vydávající firmě, ovšem nové ztvárnění "Dívky s perlami ve vlasech" za přispění smyčcového kvartetu jistě ne. Hodně nešťastná verze, která původnímu, skvěle uchopenému coveru z debutu nesahala ani po kotníky. Schválně, kterou z nich uslyšíte v rádiu? Můžete vzít jed, že o tu smyčcovou ani nezakopnete!
Co říci k novince? Mírné zděšení vyvolaly už proslovy páně kapelníka, že tato deska je přímo mířená na nezletilá děvčátka a ženy v domácnosti, které hudbu poslouchají u žehlení, případně jako podklad nějaké té veselé televizní taškařice latinskoamerické provenience. Pokud by vás, stejně jako moji maličkost, zajímalo proč, tak odpověď je jednoduchá - nemají přístup k počítači, čili CD si nevypalují, nýbrž kupují. Hm, jistě zajímavá a také dosti zcestná teorie. Po poslechu ovšem nutno přitakat, tak nudné, nezáživné, až vycpávkové písně jsme od Brichty skutečně ještě neslyšeli. Všechny sice pochází z domácí dílny, ale na žádného mesiáše ne a ne narazit. Snad ještě "Nekonečná" Rauera se Šafránkem, Jandova "Spravedlnost bývá slepá", Vlčova "To chce klid" nebo Machova "Rozlehlá" (i když ten pokus o rapování je hodně úsměvný) ujdou. Úvodní "Americkej bejk" disponuje docela příjemnou melodií, její problém však spočívá v tom, že téměř totožný refrén najdete i u dávného hitu "Výlet do bájí". Děs a bídu takových "Heavens door", "Sny jsou copánky pocitů" nebo "Najdi si jiný lásky" snad raději ani nerozmazávat. Texty? Poslouží pár ukázeček: „žij si, pij si čaj, mávám ti, good bye“ nebo „práce je ti odporná, a mě tak baví, když tě pomlouvám, jsi můra, v tvý hlavě prázdna fůra“ (obé v "Najdi si jiný lásky"). Nestačí? Tak co říkáte na tohle: „víš ty jsi pompézní, neříkám obézní, možná jen malinko víc rozlehlá“ či „sachr dort a Mozartovy koule a ty baštíš až máš za ušima boule, vždyť ty vitamíny z cukrárny jsou zdravý a hlad je hlad a tebe to moc baví“ v "Rozlehlé". Teď už myslím stačí bohatě, že? Opravdu, taková snůška banalit a frází se jen tak neslyší. Hospodyňky mohou jásat, že jim žádný skrytý význam neunikne. Co si ale s celým unylým americkým snem počne rocker (byť tolerantní) nechci raději domýšlet.
Závěrem mi dovolte jednu parafrázi:
„…horkej vzduch zašeptá
až v dálce odzvoní půl
že jsi největší bejk
že jsi American BULL...SHIT!“
S prominutím…
Otřešné - nic jiného nelze napsat. Kdo jste ještě nepochopili, Aleš Brichta chytil šanci stát se úspěšným obchodníkem s hudbou pevně za pačesy!
2 / 10
1. American Bull
2. Heavens door
3. Sny jsou copánky pocitů
4. Dálky
5. Najdi si jiný lásky
6. Nekonečná
7. Bezcennej
8. Spravedlnost bývá slepá
9. Anebo snad ráno
10. To chce klid
11. Rozlehlá
American Bull (2001)
Dívka s perlami ve vlasech (best of) (2000)
Hledač pokladů (1998)
Ráno ve dveřích Armády spásy (1996)
Růže pro Algernon (1994)
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.